Prameny k Ludvíku Salvátorovi Toskánskému uložené v Národním archívu v Praze.

      V posledních letech se na našem knižním trhu objevila řada publikací věnovaných historii habsburského arcidomu, jak všeobecných Výběrem:
Hamannová, B.: Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha 1996;
Pohl, W. Vocelka, K.: Habsburkové. Historie jednoho rodu. Grafoprint - Neubert 1996;
Čornejová, I.-Rak, J. - Vlnas, V.: Ve stínu tvých křídel... Grafoprint - Neubert 1995;
Galandauer, J. - Honzík, M.: Osud trůnu Habsburského. Praha 1988;
Pernes, J.: Habsburkové bez trůnu. Praha 1995  pozn.  , tak speciálních monografií k jednotlivým osobnostem tohoto rodu buď v překladech Výběrem
srov. Hamannová, B.: Rudolf, korunní princ rebel. Praha 1993;
Herre, F.: Císař František Josef I. Praha 1998;
Holler, G.: Ferdinand I. Poslední Habsburk na Pražském hradě. Praha 1998;
Tapié, V. - L.: Marie Terezie a Evropa. Praha 1997.  pozn.  či původních monografiích z pera našich historiků . Výběrově:
Galandauer, J.: František Ferdinand ďEste. Praha 1993;
týž: Karel I. Poslední český král. Praha 1998;
Janusová, J. - Káňa, O.: Její veličenstvo Marie Terezie. Praha 1987;
Pernes, J.: Život plný nepřátel aneb dramatický život a tragická smrt následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste. Praha 1994;
Urban, O.: František Josef I. Praha 1991.  pozn.  Při hodnocení literatury nelze přehlédnout, že v našem prostředí není dosud publikovaná práce týkající se sekundogenitury habsbursko-lotrinského rodu vládnoucí v Toskánském velkovévodství od roku 1765, resp. 1737, až do roku 1859, ani jejích jednotlivých představitelů. Zmínky lze hledat v encyklopediích, všeobecných publikacích či monografiích.
Srov. průběžně uváděné poznámky.  pozn. 
    Více pozornosti je z pochopitelných důvodů věnováno větvi ďEstů, z níž pocházel proslavený František Ferdinand. Avšak osudy u nás opomíjené toskánské větve, stejně jako životní příběhy jejích jednotlivých členů, jsou velmi zajímavé a často mají překvapivě úzký vztah k českému prostředí. Samozřejmě italská produkce je velmi rozsáhlá. Historická produkce je velmi rozsáhlá. Rozpracovává jednotlivá období či problémy ekonomické, politické, právní a správní, zkoumá společenské a kulturní jevy.
Nejucelenější a nejpodrobnější práce pro období vlády habsbursko-lotrinské sekundogenitury jsou stále:
Zobi, A.: Storia civile della Toscana dal 1737 al 1848.1 - V. Firenze 1852;
týž: Memorie economico-politiche o sia dei danni arrecati dall'Austria alla Toscana dal 1737 a 1859. I - II. Firenze 1860;
Baldasseroni, G.: Leopoldo II Granduca di Toscana e i suoi tempi. Firenze 1871.  pozn.  Ale i v rakouském a německém historickém milié je problematice věnovaná značná pozornost. Např . Adam Wandruszka, Franz Pesendorfer - srov. pozn. níže.
Z německy mluvících zemí stojí za zmínku stará práce
Reumont, A., von: Geschichte Toscana's unter dem Haufe Lothringen-Habsburg, 1737-1859. Gotha 1877.
Nejnovější komentovaná edice projektu ústavy Petra Leopolda pro Toskánsko, vytěžená z fondu Národního archivu v Praze (dále NA Praha) Rodinný archiv toskánských Habsburků (dále RAT),
Petr Leopold, inv. č. 53, Progetto costituzione per la Toscana, 1787: Graf, G.: Der Verfassungsentwurf aus dem Jahr 1787 des Granduca Pietro Leopoldo di Toscana. Schriften zur Verfassungsgeschichte, Bd. 54. Berlin 1997.  pozn. 

    Za výzkumem nemusíme jezdit do Vídně či do slunné Florencie, abychom se seznámili s historií rodu a osudy jeho příslušníků, kteří by si nejen zasloužili monografii, vzniklou na základě odborného výzkumu a vydanou česky, ale mnohdy by tato pramenná základna vydala látku i na román. V Národním archivu v Praze je totiž dochován rozsáhlý soubor dokumentů tvořící Rodinný archiv toskánských Habsburků (dále RAT), z něhož lze načerpat řadu poznatků. Gregorovičová,E.: Způsoby zpracování Rodinného archivu toskánských Habsburků.
Archivní časopis 4, 1996, s. 203-213.  pozn. 
    V minulosti byl zahraničními badateli mnohokrát všestranně využit. Pro italskou historickou veřejnost byl fond „objeven" v šedesátých letech dvacátého století historikem Arnaldem Salvestrinim, který edičně zpracoval a vydal zprávy z inspekčních cest velkovévody Petra Leopolda po Toskánsku. Salvestrini,A.: L'Archivio della Casa di Lorena presso 1'Archivio di Stato di Praga. Rassegna storica toscana 10, 1963/2, 197-202;
týž: Pietro Leopoldo. Relazioni sul governodella Toscana. I - III, Firenze 1969-1974.  pozn. 

    Zájem o dokumenty toskánského souboru vzrostl v devadesátých letech, kdy se zvýšila frekvence badatelských návštěv z Itálie po úspěšné výstavě toskánských map a plánů z RAT, uskutečněné v roce 1991 ve Státním archivu ve Florencii. La Toscana dei Lorena nelle mappe dell'Archivio di Stato di Praga. Catalogo. Firenze 1991.  pozn.  Cenným historickým pramenem se ukázaly být i deníky exvelkovévody Leopolda II. Toskánského, které vyšly ve výboru za přispění významného florentského peněžního ústavu Cassa di Risparmio. Bertelli, S. - Monni, R.: Per un'edizione dei diari di Leopoldo II granduca di Toscana. Cassa di Risparmio di Firenze 1997.  pozn. 

    Důležitým počinem byla další expozice dokumentů, map a plánů k dějinám sienského teritoria, kterou pod záštitou prezidentů České a Italské republiky v úzké spolupráci s tehdejším Státním ústředním archivem v Praze organizovala universita v Sieně. Codici e mappe dell´ Archivio di Stato di Praga. Il tesoro dei Granduchi di Toscana. Catalogo della mostra a cura di Lucia Bonelli Conenna. Siena 1997.  pozn. 

    O významu fondu svědčí i rozsáhlá práce rakouského historika Adama Wandruszky z 60. let minulého století, věnovaná zakladateli toskánské sekundogenitury Petru Leopoldovi, třetímu synovi Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského, který je českým čtenářům dobře znám jako Leopold II., slavně korunovaný v Praze 1791 českým králem. Wandruszka, A.: Leopold., Erzherzog von Öesterreich, Grossherzog von Toskana. I.- II., Wien 1963-1965.  pozn. 

    Dále lze zmínit práci z pera jiného Rakušana, Franze Pesendorfera, který se systematicky celá osmdesátá léta věnoval podrobnému studiu pražského rodinného archivu. Vytěžené informace použil ke zmapování ucelené historie vlády habsbursko-lotrinské sekundogenitury. Pesendorfer, F.: La Toscana dei Lorena. Un secolo di governo granducale. Firenze 1987.
V italském překladu vyšlo dříve než v originále:
122 Jahre Habsburg - Lothringen in der Toskana. Wien 1987.  pozn.  Svými monografiemi o panování nástupců Petra Leopolda v mnohém navázal na Wandruszku. Svěžím stylem přiblížil bouřlivou dobu napoleonských válek a spletité období restaurace poměrů po Vídeňském kongresu v Evropě a na toskánském dvoře, vylíčením vlády druhorozeného syna Petra Leopolda, Ferdinanda, na toskánském trůnu toho jména třetího. Ten pro svůj rod v době nuceného exilu, stráveného postupně na vídeňském dvoře, pak v Salcburku a Würzburku, nakonec získal výnosné šlikovské a později sasko-lauenburské panství Ostrov nad Ohří, ležící v krásné karlovarské krajině. Týž: Ein Kampf um die Toskana. Grossherzog Ferdinand III. 1790-1824. Wien 1984.  pozn. 
     Celé své badatelské úsilí završil Pesendorfer vydáním monografie o vládě Ferdinandova syna Leopolda II. v Toskánsku. Jeho smutný úděl exulanta, který začal nuceným odchodem z Toskánska v roce 1799, kdy se jako dvouletý chlapec pod hrozbou obsazení velkovévodství Napoleonovou italskou armádou uchýlil s celou rodinou na dvůr svého strýce Františka I. (II.), se naplnil v roce 1859. Tehdy pod tlakem politických události v Evropě a sjednocovacích snah na Apeninském poloostrově, opustil své milované Toskánsko navždy. Týž: Zwischen Trikolore und Doppeladler. Leopold II. Grossherzog von Toskana 1824-1859. Wien 1987  pozn.  Přes Vídeň odešel do Čech na své ostrovské panství, kde byl jen pro zajímavost obyvatelstvem města opakovaně zvolen starostou. Sommer, W.: Kurze Geschichte der Stadt Schlackenwerth. Schlackenwerth 1866, s. 29- 31.  pozn. 

    Avšak pobývat zde natrvalo nepomýšlel. Již v roce 1860 koupil nedaleko Prahy brandýské panství, kde vybudoval svůj dvůr. Volf, M.: Rakouská státní banka a příchod toskánských vévodů na Brandýs nad Labem.
Archivní časopis l, 1968, s. 25-34.  pozn.  Zajímal se o veškeré dění, které podrobně každý den zapisoval do svých obsáhlých deníků, jež si zvykl vést již od dob svého mládí. Z nich pak na Brandýse připravoval k vydání rukopis svých paměti. Ve svých memoárech se soustředil na líčení celého období svého panování v Toskánsku od nástupu na trůn 1824 až po poslední hodiny strávené ve Florencii. Na své vydání čekal tento pozoruhodný rukopis v pražském rodinném archivu až do roku 1987, kdy ho Franz Pesendorfer publikoval ve Florencii. Il governo di famiglia in Toscana. Le memorie del Granduca Leopoldo II di Lorena (1824-1859) a cura di Franz Pesendorfer. Firenze 1987  pozn. 
     Abychom však nebyli nespravedliví k našim vydavatelům. Uveďme, že v českém prostředí v roce 1996 vyšly paměti arcivévody Leopolda Toskánského, občanským jménem Wölfling, jenž byl v rodové posloupnosti toskánské linie prvorozeným mužským potomkem Ferdinanda IV. Salvátora, nejstaršího syna exvelkovévody Leopolda II. Wölfling, L.: Z arcivévody hokynářem. Paměti habsburského arcivévody Leopolda Toskánského. Praha 1996;
Pernes, J.: Habsburkové... c.d.. Vyvrhel rodu (Arcivévoda Leopold Ferdinand Salvátor alias Leopold Wölfling). s. 147-165;
NA Praha, RAT, Ferdinand IV., nezpracovaná část, sign. 60, Arciduca Leopoldo.  pozn. 

    K vystoupení z habsburského rodu ho vedly mnohé důvody, především císařovy zásahy do jeho námořnické kariéry i do osobního, byť nevázaného života. V té době měl však už ve své vlastní rodině velký vzor, a to svého strýce Jana Nepomuka, který roku 1889 opustil rakouský panovnický rod a přijal občanské jméno Johann Orth. Jan byl blízkým přítelem korunního prince Rudolfa, jehož smrt s ním velmi otřásla. Grössingová, S. - M.: Stíny nad trůnem habsburským. Praha 1993. s. 194-216.  pozn.  Napjaté vztahy s císařem, stupňované od 2. poloviny osmdesátých let různými arcivévodovými aktivitami, přivedly Jana v říjnu 1889 k onomu rozhodnému kroku. Musel opustit Rakousko-Uhersko a jeho úmysl živit se převozem nákladů mezi kontinenty, skončil tragickým ztroskotáním jeho lodi u Hornova mysu v červenci 1890. NA Praha, RAT, Ferdinand IV., nezpracovaná část, sign. 19, Arciduca Giovanni Salvatore, sign. 3 a 71.  pozn. 
    Ale ani ženy této vedlejší větve neměly vždy přímočaré osudy. Vzpomeňme zde jen Marii Antoniettu, nejstarší dceru Ferdinanda IV. Toskánského z prvního manželství s Annou Marií Saskou, která po několik let stála jako abatyše v čele Tereziánského ústavu šlechtičen na Hradčanech a po mnohých utrpeních zemřela velmi mladá v Cannes roku 1883 na tuberkulózu. NA Praha, RAT, Ferdinand IV., nezpracovaná část, sign. l, Arciduchessa Maria Antonietta;
NA Praha, fond Tereziánský ústav šlechtičen, Praha. 1755-1930.  pozn. 
     V protikladu k jejímu zbožnému, ale krátkému životu, přidejme zmínku o pestrých osudech její nevlastní mladší sestry, dcery Ferdinanda IV. a jeho druhé manželky Alice Parmské, Luisy Antonietty, jež provdána roku 1891 za saského korunního prince Friedricha Augusta, opustila roku 1902 s učitelem svých dětí svou saskou rodinu. Manželství s Friedrichem bylo následujícího roku rozvedeno. Rakouským císařem byla zbavena práv a výsad arcivévodkyně a po bouřlivých letech se v roce 1907 provdala za hudebního skladatele Enrica Toselliho. Luise von Toscana, mein Lebensweg. Berlin s. d.;
Köhn - Behrens, Luise von Toskana Bayreuth 1966;
Aféry a skandály Habsburků. (Z tajných archivů publikováno v roce 1930) Vyd. Houba, K. - Houbová, V Praha 1999, Erika, s. 172-185;
Toselli, E.: Meine Ehe mit Luise von Toscana. Basel s. d.;
NA Praha, RAT, Ferdinand IV., nezpracovaná část, sign. 61, Arciduchessa Luisa.  pozn. 

    Ve výčtu představitelů a členů sekundogenitury zatím chybí práce věnovaná Ferdinandovi IV. Salvátorovi, hlavě toskánské větve v letech 1859-1908, ještě v šedesátých a sedmdesátých letech pretendentovi toskánského trůnu, na který abdikoval již jen formálně po smrti svého otce Leopolda II. v roce 1870. Je pravda, že jeho salcburský dvůr byl již pouhým odleskem bývalé slávy kdysi suverénního a bohatého rodu toskánských Habsburků a o závislosti na císaři Františku Josefovi nemůže být sporu. Hamannová, B.: Habsburkové, c.d., s. 110.  pozn.  Nebyl však jen polním maršálkem, vynikajícím jachtařem a nadšeným lovcem, ale, jak dokazuje registratura jeho soukromého archivu, byl dobrým hospodářem svých statků v Rakousku, Čechách a Toskánsku, výborným a starostlivým otcem své početné rodiny, člověkem se značným zájmem o všechno dění a jistými diplomatickými vlohami, jež by pravděpodobně za jiné, historicky pro něho příznivější situace, byl schopen lépe využít ke správě svého dědictví. NA Praha, RAT, Ferdinand IV., část inventovaná: 12 deníků z let 1859-1907,13 kartonů rodinné korespondence uspořádané dle odesilatelů z let 1839-1907. Nezpracovaná část, která není zpřístupněna badatelům, čitá 274 kartonů písemností různého charakteru.  pozn. 
    Můžeme s určitosti říci, že ke všem životním příběhům členů toskánsko- habsburského rodu, ať již stručně naznačeným, či vůbec neuváděným pro omezený prostor a zaměření článku, poskytují materiály tohoto archivního souboru nepřeberné množství informací. Rodinný archiv, který byl po l. světové válce převzat do péče nového československého státu, měl stejně jako ti, kteří jej tvořili, složité osudy. Ve třicátých letech 20. století byl na půdě pražského Československého státního archivu zemědělského zkompletován, roztříděn a sepsán. Zahrnuje písemnosti nestátní povahy z období panování toskánských Habsburků ve Florencii, salcburskou a würzburskou éru Ferdinanda III., písemnosti provenience rakouské, české a toskánské po roce 1859. Jedná se o složitý fond, který je rozdělen na třináct částí, řazených podle chronologické nástupnické linie: Petr Leopold 1765-1790, Ferdinand III. 1790-1824, Leopold II. 1824-1870, Ferdinand IV. 1859-1908, dále osobní soubory Ludvíka Salvátora, Jana Ortha, Josefa Ferdinanda. Pak následuje dokumentace sbírkového charakteru: sbírka listin, sbírka map a plánů, sbírka fotografií. Poslední tři části jsou z produkce úřadů ve službách toskánských Habsburků, ať jde o Toskánské zastupitelské úřady v Paříži, Římě, Vídni, Neapoli, či Toskánskou pensijní likvidaturu v Paříži a Administraci toskánských statků Brandýs a Ostrov. Informace o stavu fondu srov. pozn. 7. Popis fondu RAT viz
E. Gregorovičová, Rodinný archiv toskánských Habsburků, Průvodce po archivních fondech a sbírkách SÚA Praha 2005, I., sv. 3, s. 262 – 270.  pozn. 

    Badatelům jsou však přístupné jen ty části fondu, které jsou uspořádány a mají inventáře. A těch je málo. V šedesátých letech byly v úplnosti zpřístupněny fondové části Petra Leopolda a Ferdinanda III., deníky a rodinná korespondence Leopolda II. Další velká část materiálů různé povahy je nezpracována. Inventárním soupisem je podchyceno několik deníků a část rodinné korespondence Ferdinanda IV., ale rozsáhlá registratura Ferdinandova archivu, čítající 274 kartonů, není uspořádána. Sám Ferdinand dal svému, jak ho nazval, soukromé mu archivu, perfektní systém signatur, podle nichž je materiál dodnes roztříděn. Z úřadů jsou zpřístupněny inventářem jen toskánské legace. Mrázková, L.: Písemnosti toskánských zastupitelských úřadů v rodinném archivu toskánských Habsburků.
Archivní časopis 15, 1965, s. 36-40.  pozn.  Ostatní části buď nesou stopy jakéhosi pořádáni a mají alespoň soupisy Soupisy pouze pro interní potřebu mají následující části fondu RAT, Mapy a plány;
RAT, Josef Ferdinand a RAT, Pensijní likvidatura v Paříži.  pozn.  , nebo k velké škodě nejsou ani roztříděny. Zcela bez pomůcek jsou fondové části Ludvík Salvátor, Jan Nepomuk (Orth), sbírka listin a sbírka fotografii, grafiky a tisků.  pozn. 
    Tato informativní práce má za úkol přiblížit historické obci významnou a výraznou osobnost toskánské sekundogenitury, a to arcivévodu Ludvíka Salvátora, mladšího bratra Ferdinanda IV., čtvrtého syna velkovévody Leopolda II. a jeho druhé manželky Marie Antonie Sicilské. Přiblížit ji na základě dochovaných archiválií Rodinného archivu toskánských Habsburků a některých pramenů uložených mimo Národní archiv v Praze.
    Naprostá nezpracovanost fondové části arcivévody Ludvíka Salvátora velmi ztěžuje její badatelské využití. Devatenáct kartonů plně naditých korespondencí, zlomky deníků, různými tisky, výstřižky, fotografiemi a účty zatím jen zlomkovitě vydává své tajemství.

    Kdokoli tedy otevře archivní krabici osobního souboru arcivévody Ludvíka Salvátora, tomu se naskýtá úžasný pohled na stovky dopisů v originálních obálkách různých formátů a barev, ozdobených poštovními známkami i mnohdy zachovalými červenými, černými či temně zelenými pečetními vosky, na nichž jsou více či méně zřetelné otisky pečetí odesilatelů, jež listy uzavíraly.

Dojem umocňuje barva dopisních papírů a inkoustu, různost charakteru rukopisu pisatelů, která je podtržena tím, zda jde o kurentní písmo či latinku. Změť jazyků od němčiny přes italštinu, španělštinu, francouzštinu a angličtinu nás už nyní, aniž bychom znali obsah písemností, uvádí do podivuhodného světa tohoto přírodovědce, etnografa, cestovatele, námořníka a spisovatele, jedním slovem učence své doby. Díky jeho rozsáhlému dílu máme povědomost o přírodních poměrech, geografické poloze, povětrnostních podmínkách, flóře, fauně, kultuře, obyvatelích, jejich jazyku a zvycích, či historii míst a oblastí, které Ludvík Salvátor za svého života navštívil, a to od Středomoří, přes Jadran a Severní moře, až po Ameriku a Austrálii. Ani nás nepřekvapí, že se Julesi Vernovi stal inspirací pro hlavní postavu románu „Matyáš Sandorf - Nový hrabě Monte Christo". Hamannová,B.: Habsburkové, c. d., s. 256.  pozn. 
    Proto není divu, že dodnes je arcivévodova osobnost a jeho životni osudy předmětem bádání historiků či zanícených laiků. Na Mallorce existuje Společnost přátel arcivévody Ludvika Salvátora (Associació Amics de 1'Arxiduc Balears), která je otevřená všem. Carrer Sant Jaume, 4 (Fundació Barceló), 07012 Palma de Mallorca.  pozn.  Právě při oslavách životních jubileí se zvedá vlna zájmu o tuto osobu a každý chce přispět novými údaji o životě a díle Ludvíka Salvátora. V poslední době byl zvýšený rozruch kolem arcivévody spojen se 150. výročím jeho narození. Připomínkou může být dosud nevydaný rukopis dr. Justina Práška: Arcikníže Ludvík Salvátor. Muzejní listy č. 3 a 4, 1997 (citováno dle rukopisu článku).  pozn. 

     V roce 1997 připravil tehdejší Státní ústřední archiv v Praze dvě životopisné výstavy o Ludvíku Salvátorovi. Jednu pod názvem „Dall´Adriatico alle Baleari attraverso le Eolie: Arciduca e il Mediterraneo" Výstavu s názvem „Od Jadranu po Baleáry přes Eolské ostrovy: Arcivévoda a Středozemí." organizovalo pod záštitou prezidentů České a Italské republiky Centrum pro studium a výzkum historie a problémů Liparských ostrovů (Centro studi e ricerche di storia e problemi Eoliani).  pozn.  , instalovanou v květnu přímo na Lipari, druhou „Exposició en homenatge a 1'arxiduc Lluís Salvador d´ Austria" o rok později otevřenou v Palmě de Mallorca. Expozici zajišťovala Rada pro kulturu a sport autonomní Baleárské vlády, Společnost přátel Ludvíka Salvátora, Královský archiv v Palmě de Mallorca, knihovna a nadace Juana Marcha. Ani k jedné výstavě však bohužel nebyl vydán katalog.  pozn.  Obě expozice se konaly na místech, která Ludvíkovi přirostla k srdci. Liparským čili Eolským ostrovům věnoval rozsáhlé dílo, doprovázené nádhernými rytinami, které podle vlastnoručních Ludvíkových kreseb vyhotovil významný český krajinář Bedřich Havránek. Ludvíkovo dílo o Baleárech: Die Balearen in Wort und Bild. I.-VII., Leipzig 1879-1891.
Liparům je věnováno: Die Liparischen Inseln. I-VIII. Prag 1893-1896.
V Itálii vyšla v sedmdesátých a osmdesátých letech reedice všech svazků v italském překladu, ale s původní úpravou a ilustracemi, obohacená o historické rozbory vydavatelů.
Edice: Le Isole Lipari, I-VIIL Lipari l977-1986  pozn.  Mallorka se stala Ludvíkovým druhým domovem, jeho útočištěm a bez nadsázky malým soukromým královstvím.

    Páteř obou výstav tvořily archiválie, pečlivě vybrané z celého toskánského rodinného archivu, pro Mallorcu pak doplněné o dokumenty, týkající se skonu arcivévody v Brandýse v roce 1915 Záznam o úmrtí arcivévody je v matrice „Kniha zemřelých královského města Brandýs, c. k. Okresní hejtmanství v Karlině, 1894- 1918“, s. 220, poř. č. 65, která je uložena ve Státním oblastním archivu v Praze.  pozn.  a převozu jeho exhumovaného těla v roce 1918 do Vídně k uložení do Kapucínské hrobky. Státní oblastní archiv v Praze (SOA Praha), fond Velkostatek Brandýs nad Labem, inv. č. 761, sign. II/15, 1917 – 1918, kart. 621.  pozn.  Vybrané exponáty, doplněné ilustrativním materiálem, převážně kresbami, knihami, předměty osobní potřeby, některými přístroji z lodi Nixe či obrazy z místních zdrojů, měly představit osobnost Ludvíka Salvátora od dětství až do jeho smrti. Dokumentovaly i rodinné vztahy, Ludvíkovu cestu ke vzdělání, jeho zájmy o přírodní vědy, cestovatelské záměry. Postihovaly i vědeckou metodiku a metodu jeho práce, publikační činnost, celý arcivévodův myšlenkový svět, způsob života, bohatost osobních kontaktů a vztahů s přáteli, rodinou a učenci. Mapovaly jeho příchod na Baleárské ostrovy v roce 1867, postupné zakupování statků na Mallorce a budování rozsáhlého panství v této oblasti, stejně jako správu zděděného brandýského patrimonia.
    Rešerše a následný výběr dokumentů se opíral o známá životopisná data, již publikovaná v biografiích. March, J.: S'Arxiduc. Biografia ilustrada de un príncipe nómada. Barceló 1984. Tento životopis byl využit pro rešerši v RAT a z něho byla čerpána i životopisná data pro tuto stať. Proto není k životopisným údajům v poznámkách citovaná literatura, ale dokumenty. Schwendinger, H.: Erzherzog Ludwig Salvator. Wien 1991.  pozn.  Překvapující však bylo, co všechno je možno k osobnosti arcivévody v Rodinném archivu toskánských Habsburků nalézt. Ludvíkův soubor, čítající celkem 19 kartonů z let 1859-1915, se dostal do Československého státního archivu zemědělského (dále ČsAZ) jinou cestou než soukromý archiv jeho staršího bratra Ferdinanda, jenž byl během 1. světové války uložen v zámku v Ostrově nad Ohří. Po roce 1918 připadl Brandýs jakožto habsburské panství na základě saintgermainské smlouvy novému státu. Posledním majitelem panství byl císař Karel I., který jej koupil z pozůstalosti v roce 1917.  pozn.  Zámek byl v první fázi vybrán za mimopražské sídlo presidenta Československé republiky. Zámecké sbírky zoologické, mineralogické a archeologické, částečně darované místním školám, knihovnu, včetně písemnosti, podle rozhodnutí příslušných orgánů převzalo do úschovy Muzeum království Českého v Praze. Po složitých kompetenčních jednáních byly v roce 1922 archiválie, které v Brandýse zůstaly po Leopoldovi II. a Ludvíku Salvátorovi, vyčleněny a předány podle příslušnosti do ČsAZ. Stát se stal vlastníkem až v roce 1921. Srov. NA Praha, fond Ústřední zemědělsko- lesnický archiv (dále fond ÚZLA), sign. 4b, inv. č. 112, Brandýs nad Labem, kart. 57. Zde jsou uchovány i spisy k převzetí brandýských písemností Leopolda II. a Ludvíka Salvátora do Československého státního archivu zemědělského. Bohužel v tu dobu nebyl vyhotoven žádný podrobný soupis arcivévodových dokumentů. V dochovaném předávacím seznamu pod položkou č. 15 je uveden strohý záznam o existenci Ludvíkových písemností: „l14 fasciklů, l bedna, l škatule různých rukopisů, dopisů etc." Pod č. 3 a 5 jsou zapsány 2 patenty o udělení vojenské hodnosti a jeden diplom o udělení řádu zlatého rouna.  pozn.  Pro zajímavost brandýská knihovna měla obsahovat dle odhadu v rámci inventarizačních prací cca 5 000 - 6 000 svazků, z nichž jen tištěná díla z arcivévodova pera čítala 2 315 kusů publikací. O osudu knih ze zámeckých knihoven konfiskovaných statků rozhodovala ministerská rada v rámci celého komplexu otázek o vnitřním zařízení bývalých císařských a rodinných habsburských statků. Konkrétně v případě knih z Brandýsa viz. NA Praha, fond ÚZLA, sign. 4b, inv. č. 112, čj. 682/1922. Jinak lze údaje hledat v dalších fondech NA Praha, např. Předsednictvo ministerské rady. Ministerstvo zemědělství, Ústřední ředitelství státních lesů a statků v Praze.  pozn. 

    Ludvíkův písemný soubor zůstal stranou zájmu třídících a soupisových prací, prováděných jak ve třicátých letech v zemědělském archivu, tak v šedesátých letech jeho nástupcem (od roku 1956 Státním ústředním archivem v Praze, od 2005 přejmenovaným na Národní archiv). I přes neuspořádanost souboru je možno arcivévodův archiv zhruba rozdělit na podstatně větší část, kterou lze klasifikovat jako rodinnou a osobní korespondenci v rozsahu 10 kartonů z let 1861-1880, roztříděnou v posledních letech abecedně podle odesilatelů, kde je možno, známe-li jméno pisatele, nalézt dnes bez problémů dopisy adresované Ludvíkovi. Dále se zde nacházejí nedatovaná excerpta a výpisky, zlomky deníků a rukopisů arcivévody, obsáhlé podklady k pojednání o dějinách, zeměpisných a přírodních poměrech Mallorky z let 1867-1870, osobní účty z let 1861-1915, fotografie a výstřižky, dva císařské patenty o přidělení pluku a vojenských hodností a jeden vzácný diplom o udělení řádu zlatého rouna.

    Životopisné údaje lze čerpat i z jiných částí fondu RAT, inventarizovaných i nezpracovaných. V sekci Leopolda II. se nachází celkem 139 dopisů Ludvíka otci z let 1855-1870, NA Praha, RAT, Leopold II., inv. č. 54.  pozn.  dále první Ludvíkovy písemné projevy v různých kompozicích, věnovaných rodičům u příležitosti svátků a rodinných oslav z let 1851 -1862, projekt výchovy a vzdělání Ludvíka Salvátora, připravený přibližně v druhé polovině padesátých let 19. století, dopisy týkající se studia mladého arcivévody v Praze z roku 1865. Důležité údaje lze čerpat i z Leopoldových deníků z let 1847-1870. NA Praha, RAT, Leopold II., deníky, inv. č. 32-39. Ostatní uvedené jednotliviny budou citovány samostatně.  pozn.  V neposlední řadě lze využít rozsáhlé Leopoldovy korespondence rodinné i osobní, kde jsou dopisy Ludvíkových vychovatelů např. Eugenia Sforzy nebo Laury de Bradi, či osobního lékaře Giovanniho Bondiho. NA Praha, RAT, Leopold II., sign. II/b – osobní korespondence. Tamtéž, Ludvík Salvátor, II/b1.  pozn. 

    Ve zpracované části rodinné korespondence velkovévody Ferdinanda IV.existuje složka dopisů, přímo adresovaných Ludvíkem nejstaršímu bratru Ferdinandovi z let 1856-1872. I ve velkovévodových denících lze čekat zápiskyo rodinných událostech. NA Praha, RAT, Ferdinand IV., deníky, inv. č. 1-12; tamtéž, Ludvíkova korespondence, 1856-1872, inv. č. 31.  pozn. 

     V nezpracované Ferdinandově registratuře nalezneme mimo jiné opis testamentu Leopolda II. a korespondenci mezi oběma bratry a jinými osobami v Ludvíkových záležitostech osobních, vědeckých, vydavatelských nebo finančních z let 1870-1904. NA Praha, RAT, Ferdinand IV., sign. 12 a 71.  pozn.  Ale i další, bohužel nezpracované signatury, při zběžném průzkumu dávají tušit bohatství informací k arcivévodovu životu a jeho aktivitám. Nelze zapomínat, že významné údaje jsou i v korespondenci mezi rodinnými příslušníky.
    V neuspořádané sbírce fotografií se sporadicky vyskytují i Ludvíkovy podobenky. NA Praha, RAT, Fotografie - minimálně. Jen album č. 1, kde je několik fotografií Ludvíka z dětských a jinošských let.  pozn.  Sbírku map a plánů, i když nevznikla Ludvíkovou sběratelskou či kartografickou činností, je možno cíleným výběrem využit pro její rozmanitost k ilustraci arcivévodových cest.

    Arcivévoda Ludvík Salvátor se narodil ve Florencii 4. 8. 1847 jako předposlední dítě velkovévody Leopolda II. a Marie Antonie Sicilské. Záznam o narození arcivévody je uložen v matrice ve Státním archivu ve Florencii. Osobní pocity při narození syna Ludvíka – viz záznam otce Leopolda II. v deníku z 1845 – 1849 viz NA Praha, Leopold II., inv. č. 18, kn. 19, záznam z 4. 8. 1847.  pozn.  Už od dětství projevoval nevšední vnímavost, učenlivost, houževnatost a píli, stejně jako neobyčejné jazykové nadání. Oba rodiče pro něho měli veliké pochopení. Otec, rozpoznav jeho dispozice a vlohy, přenesl na něho všechny své mladické touhy a zájmy. Sám rád cestoval a v jeho denících a zápiscích z cest najdeme nespočetnou řadu dokladů o pozorování přírody, zájmu o techniku a historii. Matka Ludvíka po celý život milovala a podporovala jeho projekty i finančně. Jejich vztah byl vzájemný. Již jako pětiletý slíbil malý arcivévoda matce ve svém vánočním přání, datovaném 19. prosince 1852, psaném ještě roztřesenou dětskou ručkou, poslušnost a ctnost „La madre mia obbediró... Maria e Gesú fatemi crescere alla virtú", které hrdě podepsal „Luigi". V záhlaví tohoto dopisu je překrásná veduta bílých útesů doverských, která jako by předznamenávala jeho cestovatelskou touhu. NA Praha, RAT, Leopold II., nezpracovaná část, č. 183. Další Ludvíkovy písemné projevy věnované rodičům viz: RAT, Leopold II., nezpracovaná část, sign. IVa/2 a II/a/3.  pozn.  Italštině, i když psal Ludvík v průběhu dalších let života různými jazyky, v dochovaných dopisech zůstal věren jako své rodné řeči po celý život.

    Rodiče velmi pečlivě sledovali vývoj dítěte a v polovině padesátých let nechali vypracovat Vincenziem Venturim obsáhlý projekt, v němž byl pečlivě zhodnocen dosavadní stupeň znalostí malého Ludvíka a propracován detailní návrh jeho postupného uceleného vzdělání, jak jazykového, literárního, matematického, filosofického, historického, právního i ekonomického, tak především zaměřeného na přírodní vědy a zeměpis. Celý spis je zajímavě koncipovaný i z pedagogického hlediska. NA Praha, RAT, Leopold II., nezpracovaná část, č. 214: „Traccia per 1'andamento progressivo degli studi intellettuali di S. A. l' Arciduca Luigi." Nedatováno. Podepsán Vincenzio Antinori (l792-1865), který byl v roce 1847 jmenován vychovatelem Leopoldových dětí. Byl vzdělán především v oboru fyziky a matematiky. Od 1833 byl ředitelem přírodovědeckého muzea (Museo di fisica e storia naturale) ve Florencii. Z uvedených údajů je více než zřejmé, že měl pro vypracování projektu Ludvíkova vzdělání ty nejlepší předpoklady.  pozn.  Individuální přistup rodičů ke vzdělání a k výchově dětí je patrný z dokumentu o studijní přípravě Karla Salvátora, staršího Ludvíkova bratra, jež byla jednoznačně orientovaná k dosažení vojenské kariéry. "Programma di studi militari" uložen tamtéž srov. pozn 50.  pozn. 

     Slibný rozvoj dítěte byl přerušen odchodem Leopolda II. a celé rodiny z Florencie do Vídně. Dokumentace k těmto událostem se nachází v nezpracované části Leopoldova souboru, č. 187 „Avanti la partenza", 1859, dále č. 188 „Dopo la partenza", 1859-1868. Tamtéž pod č. 255 „27 aprile - 21 luglio 1859" je uložen text Leopoldovy abdikace, kterou k záchraně Toskánska učinil ve Vöslau u Vidně dne 21. 7. 1859.  pozn.  První zimní měsíce strávil Ludvík na mnichovském dvoře Ludvíka Bavorského. Ale dlouho Ludvík Salvátor a jeho mladší bratr Jan Nepomuk za Alpami nepobyli. Již na jaře 1861 odjeli oba v doprovodu vychovatelů Eugenia Sforzy, Gnagnoniho a lékaře Bondiho do Benátek. Samotné město a hlavně Jaderské pobřeží učarovalo nadlouho oběma mladým arcivévodům. Je dojemné sledovat s jakou péčí a laskavostí nabádal Leopold svého synak odpočinku po strastiplné cestě do Benátek a vybízel ho k vyjížďkám po moři, aby tak oba bratři poznali moře a nová území a s nostalgií sám opěvoval krásy Itálie. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, II/a. Dopis Leopolda je datován v Brandýse 3. 7. 1861.  pozn.  Jak pozorně sledoval Ludvíkovy zájmy, které podněcoval ve svých dopisech synovi neustálým sdělováním vlastních pozorování přírody, poznámkami o počasí na panství Brandýs, kde silný vítr způsobil polomy, o výrobě cukru v severním Německu, či popisem okolnosti léčby a úmrtí lva v Schönbrunnu. Za typický doklad Leopoldovy péče o synův duševní a intelektuální rozvoj lze považovat v jednom z dopisů pasáž o rybě, chycené v Labi, jejíž obrázek s popisem je vložen do dvoulistu s prosbou o identifikaci úlovku. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, II/a. Leopoldův dopis je datován v Brandýse 30. 7. 1861.  pozn.  Ludvík vzápětí z Benátek odpověděl, že se jedná o cejna, ale že o této rybě nic bližšího neví, protože by jednak potřeboval odborné knihy a jednak by rybu musel vidět na vlastní oči. Tyto podrobnosti jsou ukázkou toho, v jakém duchu byla vedena korespondence mezi otcem a synem. Když se Ludvík v Benátkách začal zdokonalovat v němčině a tímto jazykem psal otci dopisy, Leopold mu v nich opravoval gramatické chyby. První německy psané dopisy se objevují v Ludvíkové korespondenci z Benátek otci od 27. 8. 1861 viz NA Praha, RAT, Leopold II., inv. č. 54.  pozn. 
    Ludvík se již odmala obracel na své příbuzné s žádostmi o obstarání exemplářů zvířat, ptáků, ryb, které byly určeny k vycpání, či o nákup odborných knih. Již jako devítiletý v dopise svému nejstaršímu bratru Ferdinandovi mu jedním dechem blahopřál k jeho zásnubám a zároveň ho prosil o kůže „savců a ptáků" pro svou sbírku, doslova píše „pro můj malý kabinet". Názvy požadovaných živočichů uvedl jak v italštině, tak v latině. NA Praha, RAT, Ferdinand IV., inv. č. 31/1, kart. 5, č. l. Dopis je datován „Bagni di Lucca agosto 1856". Ludvík chtěl získat hranostaje, bažanta, jeřábka i sovu pálenou. Zmínka o muzeu = kabinetu je i v dopise otci z 22. 11. 1855. (NA Praha, RAT, Leopold II., inv. č. 54.)  pozn.  Vášeň o vypreparované živočichy, především ptáky, ho neopouštěla po celý život. O lovu ptáků a o jejich preparaci se rozepsal i ve své práci o návštěvě Tasmánie v roce 1881. Několik exemplářů vycpaných ptáků je ještě dnes dochováno v depozitáři brandýského muzea. O sbírkách srov. pozn. 40 a dále Horčáková, V.: Okresní jednota musejní a Okresní muzeum v Brandýse nad Labem v letech 1911-1948. Studie a zprávy Okresního muzea Praha-východ II, 1991, 38-71. Na s. 43-44 jsou údaje o sbírkách, včetně reprodukce fotografií vycpaného ptactva a exponátů mineralogických i archeologických z brandýského zámku před 1918. Originály fotografií byly uloženy přímo v archivu muzea, spolu s několika rodinnými fotografiemi, oznámením starosty o úmrtí Ludvíka Salvátora a kopií nekrologu od J. V. Práška. Ve zmíněném článku upozorňuje autorka i na fakt, že arcivévoda předal Jednotě některé své spisy. Táž, c. d., s. 41, pozn. 26, s. 66.  pozn. 
    Je však nutno dodat, že Ferdinand měl pro zájmy svého bratra velké pochopení a sám mu nabízel nákup různých odborných knih, které mohl snadno při svých cestách Evropou obstarat. Na Ferdinandovu nabídku reagoval Ludvík dopisem z února 1860 celým seznamem knih, které si vybral z nabídky katalogu nakladatelství a knihkupectví Curier a Bailliere v Paříži, kde uváděl nejen přesnou citaci autorů a titulů, ale i ceny. NA Praha, RAT, Ferdinand IV., inv. č. 31/1. Dopis je datován „Schlackenwerth 6. 2. 1860".  pozn.  I matka Marie Antonietta nezůstala pozadu. V dopise z roku 1862 informovala do Benátek svého syna o zprávách, které obdržela o návštěvnosti všeobecné výstavy v Londýně a slíbila Ludvíkovi obstarat zásilku knih o nižších živočiších. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, II/a. Dopis datován 2.7.  pozn. 
    Po návratu z Itálie zpět do Čech, kde většinou Ludvík pobýval v Brandýse, řešili rodiče otázku jeho dalšího vzdělání. Z roku 1865 se zachovaly koncepty dopisů týkajících se Ludvíkových studii v Praze. Otcův, adresovaný císaři Františku Josefovi, obsahuje informace o programu studia, který pro mladého arcivévodu zpracoval pražský profesor Johann Schier. Matčin, adresovaný synu Karlu Salvátorovi, informuje o ubytování Ludvíka v Praze na Hradčanech a v hotelu Zum englischen Hof. Na obálkách nezpracované Ludvíkovy korespondence je uvedena i další pražská arcivévodova adresa „Erherzog Ludwig Salvator zu Prag, Palais Kinsky". NA Praha, RAT, Leopold II., nezpracovaná část, č. 217. První, německy psaný koncept je z 21. 6. 1865. Druhý, matčin Karlovi, datovaný 8. 8. 1865. Marie Antonie se zmiňuje o nevýhodách ubytování na Hradě, které jí nabídl pro Ludvíka císař. Sděluje, že o pomoc požádala hraběte de Chambord, zmiňuje se o nabídce ubytovat syna v hotelu „Englischhof", kam byly Ludvíkovi adresovány některé dopisy. Viz NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, II/a, 1859-1876.  pozn. 

     V té době se Ludvík nevěnoval jen svému vzdělávání, ale již realizaci svých cestovatelských plánů. To je zřejmé i z toho, jak popsal v dopise, datovaném 19. září 1865 v Ostrově nad Ohří, bratru Ferdinandovi, s důkladností sobě vlastní, svou severní cestu na Helgoland a po Skandinávii. NA Praha, RAT, Ferdinand IV., inv. č. 31/1. Jmenuje místa, která navštívil, popisuje fjordy a nádhernou přírodu.  pozn. 
     Dva roky nato se chystal odjet na Baleáry, které se mu staly osudem. Odjezd byl posvěcen císařovým souhlasem s přáním štěstí a zdaru při výpravě. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, II/a. Dopis císařův datovaný 15. 7. 1867.  pozn.  A tak nestálo nic v cestě, co by arcivévodově úmyslu zabránilo. V německy psaných dopisech otci popisoval cestu přes přístavy ve Francii na španělské ostrovy Ibizu a na Mallorku. Nadšeně sděloval své první dojmy a výsledky pozorování přírody, zvláštnosti v odívání obyvatelstva, popisoval stavby, zmiňoval se o historii, jazyku, psal o dalších ostrovech, patřících k Baleárskému souostroví. Zmiňoval se o lidech, s nimiž se setkal a se kterými do budoucna zůstal v blízkém kontaktu. NA Praha, RAT, Leopold II., inv. č. 54. Celkem 5 dopisů, č. 7-11 datovaných: č. 7: Ibiza, 15. 8., 6. 8: Palma, 5. 9., 6. 9: Palma, 7. 9., č. 10: Palma, 14. 9.: „Am Bord des Mahones" 11. 10. 1867.  pozn.  Arcivévoda cestoval inkognito, vystupoval pod jménem hrabě Ludvík z Neudorfu. NA Praha, RAT, Ferdinand IV., inv. č. 31/2. Datovaný 16. 8. 1867, kterým sděluje Ludvík bratrovi, že mu má adresovat dopisy „poste restante sotto il nome di conte Luigi di Neudorf".  pozn.  Leopold si ve svých deníkových zápiscích zaznamenával každý Ludvíkův dopis, zachycoval Salvátorův pobyt a návrat z Baleár a projevoval obavy o Ludvíkovo zdraví,když hodnotil jeho usilovnou a vyčerpávající prací a studium. NA Praha, RAT, Leopold II., deník, inv. č. 38, kn. 39, 1866-1868. Např. v záznamu ze 4. 8. 1867 vzpomíná na narození syna, kterému je právě 20 let a jenž je na Ibize, slovy: „Giorno che Luigi naque nel 1847. Ora 20 anni: e maggiore messa. Lui a Ibiza nelle Baleari", a zároveň zaznamenává obdržení Ludvíkova dopisu z cesty. Dne 15. srpna si poznamenal „Lettera di Luigi costa della Spagna, aranci, banane, palme, agave. Saguntum. Valencia...il giovanne immaginoso: dopo li studi severi aridi, immergersi nel mare." O návratu Ludvíka na Brandýs a jeho pobytu na Baleárech zaznamenal 3. 11. 1867 „Luigi arriva. Suo viaggo, le isole Baleari. Vita nella natura, studio" 16. 2. 1868 v Leopoldově deníku o Ludvíkově usilovné práci čteme: „Luigi lavora troppo", 8. 3. 1868 hodnotí Leopold synovu pracovitost slovy: „Luigi, sua generosita. Luigi studia troppo, rischia debilitarsi." O podrobnostech záznamů svědči i další zápisy např. o Ludvíkových cestách z 10. 4. 1868 čteme: „Helgoland Luigi. Sue disposizioni a viaggiare scrivere. Suoi progetti sembrano temeravi." Z 13. 4. 1868: „Luigi rinuncia alle coste di Tunis, va alle isole del Maonero". O Ludvíkových sbírkách v Brandýse se Leopold zmiňuje v záznamu z 20. 2. 1867: „.. .Luigi sistema sua collezione suoi crostacei."  pozn.  Láskyplný a starostlivý vztah Leopolda k synovi je vyjádřen i v jeho nedokončeném dopise, psaném v Římě 31. prosince 1869, v němž téměř měsíc před svou smrti s přáním všeho nejlepšího do nového roku se Leopold vyznával z toho, jak rád psával svým dětem, především Ludvíkovi. NA Praha, RAT, Leopold II., inv. č. 54. Píše „Tu lo sai scrivo lungo volontieri con figli e con te specialmente..." Dokladem může být i jeden z nesčetných Leopoldových deníkových záznamů: „Luigi figlio viene, suo libro Süden und Norden." RAT, Leopold II., deníky, inv. č. 38, kn. 39, 9. 4. 1868.  pozn.  Nikoho tedy neudiví četba exvelkovévodova testamentu, jímž odkazuje Ludvíku Salvátorovi své osobní předměty, kolekci knih, map, kreseb z cest a písemnosti. NA Praha, RAT, Ferdinand IV., nezpracovaná část., sign. 12, č. 326.  pozn.  Z pozůstalosti získal arcivévoda i Brandýs, který převzal po rodinných dohodách do své správy v roce 1872. SOA Praha, fond Vs. Brandýs. NA Praha, RAT, Ferdinand IV., nezpracovaná část, sign. 12-15. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, I/d.  pozn.  Problémy, které nastaly při rozdělení Leopoldova brandýského panství mezi bratry Ludvíkem a Karlem Salvátorem, lze dokumentovat i Karlovým dopisem z 31. srpna 1873, v němž ostře kritizoval Ludvíka za jeho chování, když se týž rozhodl ubytovat ve vile, patřící jeho staršímu bratrovi, bez jeho vědomí, svého přítele Vratislava Výborného a dva další Mallorčany. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, II/a.  pozn.  Otázky spojené s finančním vyrovnáním za toskánská panství dokumentuje dopis bratra Ferdinanda z 4. března 1871. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, I/d. Dělení majetků - srov. pozn. 68.  pozn. 
    Arcivévoda Ludvík se nemohl věnovat jen studiu a cestování, ale měl také povinnosti k habsburskému arcidomu. A tak v roce 1870 musel nastoupit službu v úřadu pražského místodržitelství na Hradě. NA Praha, Presidium Českého místodržitelství, 1860-1870, sign. 1/1/102, čj. 4832/1870, kart. 678.  pozn.  Stejně tak císařovo jmenování Ludvíka plukovníkem a majitelem pěšího pluku v předcházejících letech i příslušnost k Řádu zlatého rouna pro něho byly zavazující. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor: č. l) lschl, 16. 8. 1865 František Josef I. jmenuje Ludvíka Salvátora plukovníkem pěšáků.; č. 2: Ofen, 13. 3. 1867 František Josef I. jmenuje Ludvíka Salvátora plukovníkem - majitelem 58. pěšího pluku.; č. 3: Salcburk 18. 8. 1867 František Josef I. uděluje Ludvíku Salvátorovi řád zlatého rouna.  pozn.  Kariéra tohoto druhu ho však nikterak nelákala. Jeho zájem a životní cíl ležel úplně mimo tyto závazky.
    Rok po svém pobytu na Baleárech navštívil Ludvík Sicílii a plavil se dál na další souostroví Středozemního moře, a to na Liparské či Eolské ostrovy, jejichž divoká krása mu učarovala stejně jako Baleáry. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, např. II/b1- korespondence. Z odesilatelů z Baleár zastoupených v korespondenci lze uvést kromě Francisca Manuela de los Herreros jména José Ramis, Santiago de Palacios, arcibiskup Giovanni, Femando Cotoner, José Luis Pons y Gallarza, Mateo Obrador, Rafael Prieto, Feline Guasp y Pascual, Magdalena Sorá de Herreros. Z osob blízkých Ludvíkovi jsou tu dopisy Vratislava Výborného i sporadicky Antonia Vivese.  pozn.  Z obou cest si arcivévoda přivezl řadu poznatků, které v následujících letech začal třídit a zpracovávat. Při této práci si uvědomil, že otázky, jimiž se neustále zaobíral jeho hloubavý duch, nemůže řešit sám. Aby mohl dovést svá zkoumání k úspěšnému konci, to znamená k vydání, dnes bychom řekli, vědecko- populárních, cestopisných či etnografických děl, musel vypracovat heuristickou metodu, která spočívala ve vlastním pozorování a zkoumání jevů a jejich vyhodnocování. Ale široký a hluboký záběr jeho zkoumání si vynutil vytvoření sítě místních odborných i laických spolupracovníků, kteří sbírali pro Ludvíka podklady z historie, archeologie, zeměpisu, přírodovědy, etnografie, jazykovědy v oblastech, jimiž se arcivévoda právě zabýval. Jako příklad této spolupráce s místními odborníky a znalci lze uvést dopis z ledna 1868, v němž poslal abbé Cardona y Orfila Ludvíkovi soupis fosilií z Menorky. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, II/b1. Dopis psaný francouzsky je datován 1. 1. 1868.  pozn.  Nejvýznamnějším arcivévodovým spolupracovníkem a zároveň i přítelem byl Mallorčan Francisco Manuel de los Herreros.
    Metodicky arcivévoda pro heuristiku a tým spolupracovníků vypracoval tzv. Tabulae Ludovicianae, vydané v Praze v roce 1869, tištěné v němčině, francouzštině, italštině a španělštině, jež obsahovaly systematické okruhy otázek, které spadaly do Ludvíkova odborného zájmu. Originální exemplář je uložen v Národní knihovně v Praze.  pozn.  Ty pak rozesílal místním odborníkům, kteří podle stanovených zkoumaných problémů buď přímo vyplňovali předtištěné kolonky, nebo zasílali Ludvíkovi písemné zprávy k daným tématům. Arcivévoda zachycoval krajinu, přírodní poměry i obyvatele nejen slovem, ale i kresbou, ať vlastní či vybraných českých kreslířů či malířů, kteří ho na cestách doprovázeli. Jiní pražští umělci a dřevorytci arcivévodovy skici překreslovali či ilustrativní předlohy graficky upravovali pro tisk. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, I/d - účty a prelimináře, 1873-1876. Mezi vyplácenými umělci jsou např. jmenováni: Havránek, Quido Mánes, či xylografové Řeháček, Stolař, Bartel aj. s uvedením názvu provedeného díla a zaplacené sumy.  pozn. 

    Zděděné brandýské panství mu umožňovalo financovat řadu projektů. Včetně koupě a provozu jeho milované parní jachty Nixe, s níž zbrázdil nejedno moře. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, II/b1, korespondence s kapitánem Randichem. Kapitánovy dopisy mají oválné zelené razítko s textem „Yacht Nixe".  pozn. 
    Sedmdesátá léta pro něho znamenala nejen uskutečnění jeho snu, získání vlastní lodě, či návrat na Mallorku, ale také podniknutí daleké transoceánské cesty NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, II/a. O první zaoceánské cestě na všeobecnou výstavu do Filadelfie svědčí i dopis matky Marie Antonie Ludvíkovi z 25. 9. 1876, v němž se hned v úvodu zmiňuje o synově cestě slovy: „Vengo di ricevere la tua cara lettera del 23 della quale rilevo con piacere che sei a Praga e bene dopo non diro lungo ma distante viaggio, la medaglia di ricordo del centenario di America ...la terro molto cara perché viene data e presa alla esposizione di Filadelfia."  pozn.  i vydání prvních cestopisných děl. Zároveň tyto plodné roky předznamenaly a určily již nezvratný směr arcivévodova životního běhu.
    V roce 1871 Ludvíkův blízký přítel a spolupracovník Francisco Manuel de los Herreros, který pro něho nejen sbíral a kompletoval podklady k významnému dílu o Baleárských ostrovech, zařídil pro druhý arcivévodův, tentokráte zimní pobyt, v Palmě koupi vily vévody Formiguera. O celé záležitosti byla vedena obsáhlá korespondence mezi oběma aktéry. V jednom z dopisů z 30. července 1871 zaslal Herreros Ludvíkovi i přesný popis domu. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, II/b1.  pozn.  Podobným způsobem řídil tento Mallorčan práce na výstavbě arcivévodova sídla Miramar. Dopisem z l. července 1875 zaslal Ludvíkovi seznam prací, které byly ve vile provedeny, s vyčíslením finančních nákladů. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, I/d a II/b1.  pozn.  Podrobnosti o vyúčtování Ludvíkových cest na Baleáry a údaje o finančních transakcích spojených s koupí Miramar lze dobře vyčíst z dopisu Eugenia Sforzy z 19. srpna 1873. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, II/b1.  pozn. 
    Ludvík platil štědře svým spolupracovníkům, jak je více než zřejmé z dopisů Alterovi, řediteli panství Brandýs, s pokyny kolik má vyplatit Manueli de los Herreros. Peníze, určené pro Herrerose, byly zasílány prostřednictvím pražského bankovního domu Zdekauer Rothschildům do Paříže. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, I/d, účty 1875-1880.  pozn.  Obdobnými příkazy Alterovi řešil proplácení faktur různým nakladatelstvím a tiskárnám, u nichž si objednával vydání svých děl či zadával vyhotovení kolorovaných ilustrací. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, I/d, účty 1882-1889.  pozn.  K jeho nakladatelům patřili pražský Heinrich Mercy a slavný lipský Brockhaus, či würzburský Leopold Woerl. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, I/d, účty a prelimináře 1873-1876. Vyúčtování nakladatelstvím Mercy, Brockhaus, tiskáně Reiffenstein ve Vídni. Dokumentace i v účtech z dalšího období. K této problematice lze nalézt doklady i v nezpracované části Ferdinanda IV, sign. 71.  pozn.  Všechny tyto Ludvíkovy počiny a aktivity pohltily spousty peněz a dostaly ho často do těžkých finančních potíží, které mnohdy musel řešit i půjčkou. NA Praha, RAT, Ferdinand IV., nezpracovaná část, sign. 71, č. 653.  pozn.  Často ho zachraňovaly právě peníze, které mu nezištně poskytovala matka Marie Antonie.
    V Rodinném archivu toskánských Habsburků je uchováno množství dokladů, zvláště do počátku devadesátých let 19. století, které osvětlují řadu podrobností v arcivévodově životě, váží se k jeho cestám a tvorbě. Je velká škoda, že chybí většina rukopisů Ludvíkových děl. Zbyly tu jen podklady o vývoji prózy a poesie a o historii Mallorky v rozsahu 430 folii, i meteorologická, geografická a botanická pozorováni Baleár z pera Herrerose z konce šedesátých let minulého století. Dochovaly se i části spisů o Koryntském zálivu z 1874 a o zálivu Buccari-Porto Ré z 1871, v poslední řadě nedatovaný fragment Ludvíkova autografu deníku z cest po Tripolsku a Tunisku. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, III/g, Próza a poesie; historie Mallorky, 1867-1870. Tamtéž, III/a Koryntský záliv; Buccari - Porto Ré; autograf deníku z cesty po Tripolsku a Tunisku.  pozn.  To je žalostně málo, když si uvědomíme, že napsal na pět desítek prací o zemích, které na svých cestách navštívil. Viz Hamannová, B.: Habsburkové, c. d., s. 256.  pozn.  Prozkoumal Jaderské pobřeží od Benátek až po Dalmácii, brázdil Středozemní moře od ostrova k ostrovu. Kromě Baleár a Lipar miloval řecké ostrovy, procestoval Severní Afriku i Skandinávii. Plavil se přes oceány, aby poznal Severní a Jižní Ameriku i Austrálii.

    Za své badatelské výzkumy a vydaná díla si dobyl uznání i v odborných akademických a univerzitních kruzích. Již v polovině sedmdesátých let 19. století mu Societé de Geographie na mezinárodním kongresu geografických věd v Paříži udělila významné ocenění. NA Praha, RAT, Ludvík Salvátor, I/a.  pozn.  To byl jen začátek. Během svého plodného života se stal členem řady vědeckých společností a získal bezpočet ocenění. U příležitosti třicátého výročí jeho vědecké činnosti vyšel ve Fremden-Zeitung ve Vídni oslavný a obsažný článek o životě a díle arcivévody Ludvíka Salvátora pod názvem: „Erzherzog Ludwig Salvator. Dreissig Jahre aus Leben und Wirken des fürstlichen Geographen“ z pera Siegmunda Scheidera, který si pečlivě uchoval bratr Ferdinand ve svém archivu. NA Praha, RAT, Ferdinand IV., nezpracovaná část, sign. 71, č. 652. Fremden-Zeitung, n. 15, 1901, s. 2-4. O Ferdinandově zájmu o činnost svého bratra svědči nejen dochovaný časopis, ale i podtrhané části uveřejněného textu.  pozn. 

    Ludvíkova životní dráha se uzavřela 12. října 1915 v Brandýse. Srov. pozn. 36. Fotografie z pohřbu v časopise Český svět, 1915, roč. XII, č. 8. Nepaginováno. K úmrtí arciknížete Ludvíka Salvátora v Brandýse nad Labem.  pozn.  Arcivévodovy ostatky tu byly uchovávány až do roku 1918, kdy byly v březnu převezeny do Vídně a uloženy k odpočinku do Kapucínské hrobky. Srov. pozn. 37. Jedná se o telegramy č. 170, 174 a 185 z 8. a 9. 3. 1918 o pověření polního maršála Seyffertitze převozem arcivévodových ostatků do Vidně, které informují o maršálově příjezdu do Brandýsa. Dále o protokol z 11. 3. 1918 o ohledání a prokázání totožnosti Ludvíkových pozůstatků. Tamtéž, pod č. 480/1918 se nachází vyúčtování nákladů za převoz těla z 29. 3. 1918.  pozn. 
    Je toho ještě mnoho, co by se dalo vyhledat v dosud nezpracovaném rodinném archivu k této výrazné osobnosti s tak pestrými životními osudy, která byla typickým představitelem vzdělance 19. století. Zatím však pro omezené možnosti, způsobené neuspořádáním fondu, lze historické veřejnosti nabídnout jen tuto mozaiku. Předkládaná stať si nekladla za cíl podrobně dokumentovat život a dílo arcivévody Ludvíka Salvátora, ale jejím záměrem bylo upozornit na bohatost a rozmanitost informací, které je možno z archiválií Rodinného archivu toskánských Habsburků vyčíst.