Vídeň na přelomu století – mladý muž sedí v kanceláři vídeňského nakladatelství Hölzel, specializovaného na geografickou literaturu. Přesně před rokem ukončil studium na vídeňské obchodní akademii a od té doby zde pracuje. K jeho úkolům patří kompletní zpracování požadavků geografa, který je sice renomovaný, ale má rukopis, který dokáže rozluštit pouze málokdo. Referent se jmenuje Erwin Hubert, slavný geograf je arcivévoda Ludvík Salvátor.
V létě 1903, drží Erwin Hubert opět v ruce psaní tohoto prominentního zákazníka a čte tam, že tento zákazník hledá mladého asistenta, který by mu pomáhal s jeho knižními projekty. Nevědělo by nakladatelství Hölzel o někom?
Klikněte pro zvětšení
(obr. 2)
Je to rozhodující moment v životě Erwina Huberta. Chopí se příležitosti, kterou mu poštou posílá osud.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 3)
Ihned nasedá na vlak Jižní dráhy do Terstu a představuje se arcivévodovi: „Vyslanec domu Hölzel je tady“. Hubert činí dobrý dojem a je ihned – v září 1903 – zaměstnán. Arcivévoda si zřejmě nikdy jasně neuvědomil, že Hubert přicestoval pouze ze své vlastní iniciativy, bez toho, aby nejprve obdržel požehnání svých nadřízených v nakladatelství. Od kontoristy k asistentovi vědce a cestovatele – to je velký krok do neobyčejného života.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 4 )
To, že odjel bez vědomí nakladatelství do Terstu, vím z ústně předávané rodinné tradice. To mi dává příležitost k tomu, abych poukázal na dvojí roli, ve které vystupuji při této přednášce: jsem zde jako historik a zároveň jako vnuk Erwina Huberta a jako svědek ústně předávané rodinné tradice.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 5 )
Opírám se o konvolut asi 70 dopisů.
Dále Vám ukážu obrazy svého dědečka, které, jak doufám, dokážou evokovat život ve Středomoří, který byl společným životním prostorem obou osob, o nichž zde budeme mluvit.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 6 )
Obrazy nám umožní převést na společného jmenovatele dvě věci: životní prostor a životní sen, protože se zde jedná především o idealizované obrazy krajiny. Realistické obrazy krajiny, která tenkrát opravdu existovala, jsou však malovány někým, kdo holduje kráse a kdo vědomě vytěsňuje všechno ostatní. Zde je dokonce možné zjistit určitý rozpor ve srovnání s úhlem pohledu arcivévody, který je prostě v první řadě vědcem.
K tomu uvádím anekdotu, která se ke mně dostala ústním podáním, a zdá se mi, že vysvětluje mnohé: arcivévoda se dívá na obraz krajiny, namalovaný Erwinem Hubertem, chválí ho, ale posléze míní, že tam, kde ční ze svahu strom, by tento ve skutečnost nemohl vyrůst, protože by tam nenalezl ani oporu ani dostatek živin. Erwin Hubert tento strom pravděpodobně poněkud posunul z důvodů lepšího dramatického působení, čehož si arcivévoda hned všiml. Jaký to protiklad romanticko-uměleckého a vědeckého úhlu pohledu.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 7 )
Tím jsem o hodně předběhl chronologický sled událostí. Vraťme se k podzimu 1903.
V listopadu tohoto roku podniká Erwin Hubert svou první cestu s arcivévodou.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 8 )
v námořnickém obleku + loď Semiramis) V pozdějším záznamu si poznamenává: „V listopadu cesta Adrií do Ithaky a odtud lodí Semiramis společnosti Lloyd do Ramlehu u Alexandrie - Egypt.“ Tehdy asi vznikl snímek, na kterém je vidět Erwina Huberta v námořnickém obleku. Pro mladého muže musel být tento začátek cesty do dálných krajů ve Středomoří uchvacující.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 9 )
K tomu se ještě přidala ta skutečnost, že jeho zaměstnavatel, tehdy šedesátiletý arcivévoda Ludvík Salvátor, se kterým velmi úzce spolupracoval, byl fascinující osobností. V Hubertově dopise, napsaném o pár let později, se píše:
„Když jsem vstoupil do služeb Vaší císařské výsosti, domníval jsem se, že se prstem dotýkám nebe… jak žádostivě jsem z úst Vaší císařské výsosti poslouchal moudrá slova, plná životní zkušenosti, se kterými se na mně Vaše Výsost tak často obracela“.
Hubertova práce pro arcivévodu spočívala v tom, že mu pomáhal při jeho práci, a to především při publikování jejích výsledků. Ludvík Salvátor diktoval a Erwin Hubert psal, pomáhal při dokončení rukopisů, prováděl korektury obtahů, které se vracely z tiskárny. Dovoluji si vyjádřit svůj dojem, že už tehdy měl – a asi musel mít – nějaké volno…protože v této době se Hubert vlastním úsilím pokoušel získat vzdělání jako malíř, pravděpodobně byl při tom podporován umělecky nadaným a zainteresovaným arcivévodou. Zachoval se o tom důkaz, věnování arcivévody Hubertovi, které vepsal do své knihy „Ramleh“ „Panu Erwinu Hubertovi tyto stránky o Ramlehu, kde získal lásku k malířství“.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 10 )
Klikněte pro zvětšení
(obr. 11 )
Poté následovaly nesčetné další cesty, ale nejprve vrhneme krátký pohled na původ nastávajícího malíře.
Erwin Hubert se narodil v roce 1883 jako nemanželské dítě, což v té době znamenalo značný handicap. Zdá se, že okolnosti připomínají obvyklé klišé – tanečnice a milionář. Jeho otcem byl Nicolaus Theodor Dumba, z podnikatelské rodiny řecko-arménského původu. Ve právě vyšlém díle Romana Sandgrubera „Traumzeit für Millionäre. Die 929 reichsten Wienerinnen und Wiener im Jahr 1910“(Doba snů pro milionáře. 929 nejbohatších Vídeňaček a Vídeňáků v roce 1910) je Dumba, který platil daně ve výši 326.882 korun, uváděn na 144. místě. Matka Marie Hubertová pocházela z drobné buržoasie a její rodina bydlela ve 3. vídeňském okrsku. Působila jako tanečnice m.j. v Novém německém divadle v Praze a v divadlech v severních Čechách.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 12 )
Pohled na dohodu, která byla uzavřena u příležitosti narození Erwina Huberta, nám ozřejmí tehdejší poměry.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 13 )
Jako odškodnění za to, že bude v budoucnosti osvobozen od všech otcovských povinností vůči svému synovi, složil částku 10.000 zlatých, která měla být jeho synovi vyplacena po dosažení plnoletosti ve 24 letech. Do té doby měly sloužit pro výživu dítěte úroky z této částky.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 14 )
Tak Erwin Hubert vyrůstal sice bez otce, ale zato v uspořádaných finančních poměrech, u své velmi energické matky v Praze a posléze ve Vídni.
Ale vraťme se k malířovu příběhu.
Jachta „Nixe“ mezitím pokračovala ve své plavbě. Na podzim 1904 navštívili přístavy Santa Maura, Corfu, Abbazia, Buccari, Porto Re, – a ocitli se znovu na Mallorce.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 15 )
Tehdy Hubert poprvé vstoupil na ostrov, který se měl stát jeho osudem.
V lednu 1906 je arcivévodova společnost opět v Egyptě.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 16 )
Z tohoto pobytu existuje zajímavý dokument, který měl mít dalekosáhlé důsledky pro Hubertovu budoucnost a který možná dokonce nese zodpovědnost za to, že tady s vámi dnes mohu hovořit. V tomto úředním dokumentu prohlašuje c. a k. konzul v Alexandrii, že Erwin Hubert „je neschopen vojenské služby a služby ve zbrani“ a proto už „není povinen se hlásit k odvodu“.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 17 )
Z toho vyplývají především dva závěry. Zaprvé se mi zdá být nasnadě, že v tom měl prsty arcivévoda, který byl pacifisticky naladěn a nebyl ochoten se vzdát svého sekretáře, zvláště když nikde není řeč o Hubertově špatném zdravotním stavu. Za další se tento dokument asi postaral o to, že Hubert zůstal ušetřen ocelové smršti První světové války. Kdyby tomu bylo jinak, byl by mohl nalézt, jako mnoho jiných brzkou smrt, aniž by byl založil rodinu a mohl se postarat o potomky.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 18 )
Rok potom, na jaře 1908, je Hubert opět na palubě „Semiramis“, která směřuje do Alexandrie. V jeho skicáku je zachyceno několik spolucestujících.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 19 )
V létě tohoto roku je Hubert sám ve Vídni, Ludvík Salvátor naproti tomu navštěvuje Londýn..
Arcivévoda popisuje v delším dopise návštěvu Francouzsko-anglické výstavy.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 20 )
Tato akce byla vyjádřením společného politického postupu Anglie a Francie.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 21 )
Ludvík Salvátor o tom píše: „Výstavu v Londýně (Franco - british) můžeme považovat za velmi zdařilou. Court of Honour (Čestný dvůr) je nádherný. je celý proveden ve nejpřísnějším indickém stylu s jezírkem uprostřed a s vodní kaskádou....
Klikněte pro zvětšení
(obr. 22 )
Jsou zde jmenovitě zastoupeny australské kolonie a Kanada. Jsou zde také Senegalci a senegalská vesnice.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 23 )
Atrakce Flip flap je tvořena dvěma loukotěmi, z nichž každá má po třech vozících, které poskytují dobrý výhled.…
Klikněte pro zvětšení
(obr. 24 )
Palác krásných umění je plný nádherných uměleckých děl
Klikněte pro zvětšení
(obr. 25 )
nic tu není ve stylu secese, ale jsou zde ty nejnádhernější krajiny, vytvořené co nejkrásněji a s pravým uměleckým vkusem..
V roce 1910 Hubert podniká krok, který Ludvíka Salvátora rozzlobí a zraní. Není skutečně lehké ho pochopit. Ludvík Salvátor píše Hubertovi 4. května 1911:
Klikněte pro zvětšení
(obr. 26 )
Váš dopis z 27. tohoto měsíce mne velmi překvapil a bolestně se mne dotkl. Kvůli Vám jsem celou zimu postrádal Vaše služby, abych Vám poskytl příležitost navštěvovat kurs a Vy jste se mohl dle svého přání stát malířem. Podívejme se však, jak jste tohoto volného času využil: bylo to k tomu, abyste se ucházel o místo u banky, které Vám jistě poskytne k malování o mnoho méně příležitostí než kdybyste byl zůstal u mne.
Hubert nastoupil skutečně v prosinci 1910 jako úředník-aspirant do Rakousko-Uherské banky, dnešní Rakouské národní banky. To je u budoucího malíře skutečně velmi podivné. Ve svém dalším dopise Ludvík Salvátor píše: V životě musíme mít především výdrž a být stálí. Maloval jste s vášní a zaujetím, věnoval jste tomu celé dny a teď se toho najednou všeho chcete vzdát. Budete-li zkoušet stále nové cesty, nedosáhnete svého cíle, pouze budete plýtvat svým časem a zabloudíte.
Co Huberta pohnulo k tomuto kroku? Můžeme se to pouze dohadovat. V popředí byla zajisté nejistota, co se týče budoucnosti – malířství bylo nejistým povoláním, a služba u arcivévody nemohla představovat zaměstnání na celý život. V pozadí zřejmě hrálo roli také to, že pro Huberta, který vyrostl bez otce, představoval arcivévoda určitým způsobem vzor „superotce“, od kterého se chtěl – při veškerém obdivu – osvobodit. Pro arcivévodu se jeho nový sekretář brzy stal osobou, které věnoval svoji zvláštní důvěru, za kterou se cítil zodpovědný a o kterou se otcovsky staral. Nechal Huberta m.j. osvobodit od vojenské služby a měl ho rád stále u sebe.
To, co bylo výsledkem této situace, bylo podivným a zřejmě také značně obtížným kompromisem: Hubert zůstal několik let bankovním úředníkem, ale pokračoval přesto velmi intenzivně v malování,
Klikněte pro zvětšení
(obr. 27 )
Klikněte pro zvětšení
(obr. 28 )
najal si ateliér ve 3. vídeňském okrsku ale zůstal zároveň nadále ve službách arcivévody. Vypadalo to potom tak, že se Hubert i nadále staral na dálku o arcivévodovy práce, četl tedy jeho rukopisy, prováděl korektury a revize a korespondoval s pražským nakladatelstvím Mercy. Následkem toho se většina korespondence mezi Ludvíkem Salvátorem a Hubertem týkala arcivévodových prací.
Ludvík Salvátor nebyl s touto situací příliš spokojen. Chyběla mu možnost diktovat své práce a postrádal také samotného Huberta. V četných dopisech, které napsal do konce života, je to jasně patrné.
V roce 1913, během své půlroční dovolené v bance, Erwin Hubert opět cestoval s Ludvíkem Salvátorem, který mu za to zaplatil mzdu 1375 korun. Byli především na Mallorce, což byl pro Ludvíka Salvátora jeho poslední pobyt na ostrově. Odtamtud se Hubert v létě 1913 vrátil zpět. Jako zastavení na jejich cestě uvádí Paříž, kde navštívil koloniální výstavu, dále pak – a itinerář není vůbec jasný – Alžír, Neapol, Capri a Florencii. Byla to cesta světem Belle epoque, který prožíval svůj poslední mírový rok. Hubert ji zobrazil na svých skicách.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 29 )
Nyní, v roce 1913, probíhala korespondence mezi Terstem – arcivévoda mezitím odejel do Rocca u Terstu – a Vídní, a to ohledně díla „Porto Pi“.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 30 )
Hubert se m.j. zabýval tím, že se snažil nalézt pro arcivévodu sluhu. Navzdory několika pokusům z toho však zřejmě nic nebylo. Zdá se, že Hubertovi z toho zůstalo trochu špatné svědomí: Vzpomínám si totiž, že můj dědeček, když se někdy zmínil o těchto pokusech se sluhou, sám k sobě poznamenal: „měl jsem se do toho tenkrát vložit energičtěji“.
Hubert dále arcivévodovi obstaral gumovou koupací vanu a poslal mu ji, a prováděl pro něj rešerše o nejrůznějších tématech, o Haftlingerských koních a odborníkovi na církevní právo a pacifistovi profesorovi Lammaschovi, který byl v roce 1918 posledním rakouským předsedou.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 31 )
Klikněte pro zvětšení
(obr. 32 )
V roce 1914 píše Hubert vyděšené dopisy o Sarajevském atentátu a o pohřbu arcivévody a následníka trůnu. Dopisy Ludvíka Salvátora jsou stále méně čitelné.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 33 )
Je však možno ještě rozluštit spíše humorné psaní z 8. srpna 1914: Nejdražší Huberte! Možná bys mohl zajít do nějaké parfumerie....která vede anglické zboží, vyhledat tam láhev prostředku na růst vlasů a poslat mi ji poštou jako balíček. Ty nejlepší pozdravy Tvé matce. Líbá Tě srdečně Tvůj starý věrný Ludvík Salvátor.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 34 )
Když Ludvík Salvátor o půl roku později umírá v Brandýse, je Hubert opět po jeho boku. Spolu se svou pozdější manželkou náleží ke skupině truchlících dne 12. října 1915.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 35 )
Další životní zastavení Erwina Huberta načrtnu jen krátce:
Od roku 1916 byl ženatý s Adélou Blochovou, v Národní bance zůstal do roku 1919
Klikněte pro zvětšení
(obr. 36 )
Klikněte pro zvětšení
(obr. 37 )
Právě tehdy, když Vídeň po První světové válce zažívá hlubokou hospodářskou krizi, opouští Hubert bezpečný přístav banky, aby žil naplno jako malíř. Odjíždí se svou manželkou a svým synem, narozeným v roce 1918, na Mallorku, kde zůstává až do roku 1921.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 38 )
Klikněte pro zvětšení
(obr. 39 )
Rodina žije u starých přátel z okolí arcivévody, např. v Son Marroig a v Miramaru je pokřtěna dcera, narozená v roce 1921.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 40 )
Jeho umělecká tvorba nyní dosáhla svého vrcholu. Jeho akvarely krajin z této doby – i když je možno je z umělecko-historického hlediska považovat za staromódní – jsou malými
post-impresionistickými mistrovskými díly.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 41 )
Klikněte pro zvětšení
(obr. 42 )
Tehdejší Mallorca – bohem zapomenutá, s výraznou krajinou, je malířským snem – kraj, ponechaný v přírodním stavu, lidé v tradičním krojích, vesnice bez využití techniky. Zaujaté oko umělcovo povyšuje zemi a lidi na ideální typy.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 43 )
Ve dvacátý letech je podniknut pokus přilákat do tohoto ráje zámožné turisty. Začíná zlatá doba hotelu Formentor. Není příliš překvapivé, že „Fomento del Turismo“, turistická kancelář na ostrově, sahá za účelem propagace k Hubertovým dílům, která přehánějí a zdůrazňují charakteristické rysy. Hubertovy mallorské krajiny, jeho obrazy krojů se stávají – jako zosobnění ostrova – reklamním subjektem. Odtud už je jen krok ke klišé. Tyto akvarely jsou reprodukovány jako rané postery a prodávají se především jako pohlednice a představují tak ještě celá desetiletí pro Huberta důležitý zdroj příjmů.
V oblasti soukromého života to jde méně dobře. Zatímco Hubert maluje v terénu, musí jeho manželka vychovávat dvě malé děti v nádherných, ale tehdy velice nepohodlných místnostech vil, které patřily Ludvíku Salvátorovi. Není možné, aby to šlo dlouho dobře. Vracejí se tedy do Vídně, následkem toho je, že Hubert tráví většinu času na Malloce a svou rodinu ve Vídni navštěvuje pouze příležitostně.
Ve dvacátých a třicátých letech vystavuje Hubert v Palmě a v kontinentálním Španělsku.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 44 )
Dlouho se zdržuje také v Madridu, a opětovaně navštěvuje spřátelenou rodinu Hohenlohe v El Quexicalu. Jeho objednateli jsou aristokratické rodiny a také dvůr. Je nyní hledaným portrétistou.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 45 )
Klikněte pro zvětšení
(obr. 46 )
Klikněte pro zvětšení
(obr. 47 )
Madrid ve třicátých letech byl politických čarodějnickým kotlem, tedy odjíždí zpět do klidné Palmy. Tam ho ovšem v roce 1936 překvapuje občanská válka. Je spolu s ostatními cizinci naloděn na anglický křižník „Repulse“ a odvezen z Palmy.
Hubert se však mezitím již v prosinci 1936 opět ocitá v Palmě a
Klikněte pro zvětšení
(obr. 48 )
zůstává zde po zbytek svého života, pomineme-li několik cest, jako např. do Maroka.
I v Palmě pracoval jako portrétista
Klikněte pro zvětšení
(obr. 49 )
Klikněte pro zvětšení
(obr. 50 ) a především dětské portréty
produkoval skoro jako na běžícím pásu.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 51 )
Z jeho záznamů vyplývá, že ve 20. letech maloval okolo 100 olejomaleb a akvarelů ročně a ještě jako starý muž to dotáhl na 40 obrazů ročně.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 52 )
V malém ostrovním světě – ještě před počátkem turistického boomu, který viděl přicházet s velkou skepsí, se mezitím stal něčím jako pamětihodností, k čemuž nepřispěla zrovna málo ta skutečnost, že ho dávali stále znovu do souvislosti s arcivévodou Ludvíkem Salvátorem a to nejen proto, že se ještě v 50. létech plavil s pobočným člunem jachty „Nixe“ po přístavu v Palmě.
Zemřel v roce 1963 jako osmdesátiletý při dopravní nehodě.
Klikněte pro zvětšení
(obr. 53 )
V přednášce byla použita korespondence Erwina Huberta Ludvíku Salvátorovi ze Státního archivu, poskytnutá autorovi paní Dr. Helgou Schwendingerovou, a korespondence z rodinného archivu autora.