I v českém archivnictví platí, že je mnoho povolaných, ale jen málo vyvolených. PhDr. Eva Gregorovičová, která bezpochyby patří mezi ty vyvolené, je již dlouhá léta přední osobností Národního archivu i součástí pomyslného zlatého fondu našeho archivnictví.
Pražská rodačka a absolventka Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde v létech 1969 – 1975 vystudovala archivnictví a historii, nalezla své další působiště v tehdejším Státním ústředním archivu v Praze. Nejprve pracovala v oddělení fondů státní správy v období 1918 – 1945, v 80. letech minulého století pak zastávala funkci vedoucí zemědělsko-lesnického oddělení archivu. K rozhodujícímu zlomu v její archivní kariéře však došlo až v 90. letech, kdy převzala správu jednoho z nejkomplikovanějších archivních souborů dnešního Národního archivu – Rodinného archivu toskánských Habsburků.
Další dvacetiletí strávila Eva Gregorovičová intenzivní prací s tímto archivním fondem, který se stal její srdeční záležitostí. Podařilo se jí mnohé. Vedle náročných prací pořádacích to bylo zejména navázání intenzivní mezinárodní spolupráce, pro kterou byl toskánský rodinný archiv přímo předurčeným odrazovým můstkem. Tato spolupráce probíhala a probíhá mnoha směry – výzkumnými cestami do Státního archivu ve Florencii, přípravou náročných archivních výstav, účastí prestižních odborných konferencích a v klíčových mezinárodních projektech i dlouholetou spoluprací s řadou renomovaných institucí. Málokdo vykonal pro české archivnictví na mezinárodním poli tolik jako právě Eva Gregorovičová.
Nejsou to však jen její aktivity v zahraničí, ale i odborné výsledky na domácí půdě, které jí přinesly obecný respekt i řadu ocenění. Zcela po zásluze, neboť za všemi jejími úspěchy je třeba zároveň vidět odvahu, cílevědomost, houževnatost, tvrdou práci, odříkání, ale i lásku k vlastnímu oboru a zodpovědnost k vlastnímu pracovišti. Eva Gregorovičová si vždy uvědomovala, že archivář je nebo by aspoň měl být i historikem, který předkládá odborné veřejnosti výsledky své práce. Uvědomovala si zároveň, že největším nebezpečím pro archiváře je ustrnutí v rutinní práci a rezignace na náročnější cíle. Podařilo se jí tak využít řadu příležitostí a během posledních dvaceti let předložit domácímu i zahraničnímu publiku řadu odborných studií, kterými zasáhla do problematiky archivní teorie a metodiky, dějin archivnictví, dějin šlechty, dějin Itálie a zejména Toskánska a řady dalších oblastí.
Tato monografie představuje jistý mezník v dosavadní práci Evy Gregorovičové. Díky pochopení ředitelky Národního archivu PhDr. Evy Drašarové, CSc. se mohla autorka na své badatelské cestě na okamžik zastavit a ohlédnout za vykonaným dílem, jehož nejvýznamnější části jsou součástí této monografie. Jednotlivé „kapitoly“ však nejsou pouhými přepisy starších předloh, všechny studie byly znovu přehlédnuty, aktualizovány a doplněny, řada textů je publikováno vůbec poprvé.
Národní archiv zařadil tuto publikaci do svého dlouhodobého záměru postupného zpřístupňování vědeckých výsledků svých profilových osobností. Až takto komplexně koncipovaná monografie dovolí plně a náležitě ocenit rozsáhlé dílo, o kterém sice ledacos tušíme, ale přesto nás svým rozsahem a svou závažností znovu a znovu překvapí. Přejeme Evě Gregorovičové, aby se i nadále mohla radovat z dalších podobných úspěchů a jít dále svou badatelskou cestou za dalšími, třeba ještě náročnějšími cíli. K nim jistě bude patřit celkové zpracování historie toskánské linie Habsburků.