Panství a hrad Brandýs získal konfiskací po nezdařeném protihabsburském povstání v roce 1547 král Ferdinand I. Od té doby byl hrad, v průběhu dalších let přestavěný na zámek, v rukou vládnoucí dynastie. V roce 1856 byl s ohledem na váznoucí dluh Brandýs předán Rakouské státní bance, ale již o tři roky později se na zámku usadil s císařovým povolením toskánský velkovévoda Leopold II. Salvátor (1797-1870)
Genealogická data jsou převzata z databáze Rodů zemí Koruny české Dr. V. Pouzara, další informace o členech rodu vesměs z: Wurzbach von Tannenberg, Constantin: Habsburg und Habsburg-Lothringen. Wien 1861 a Hamanová, Brigitte: Habsburkové. Paraha 1996. pozn. ,
který byl svého trůnu v souvislosti se sjednocováním Itálie zbaven. Toskánci vlastnili v té době v Čechách již panství Ostrov nad Ohří v severozápadních Čechách, které získali v době nuceného exilu velkovévody Ferdinanda III., který odešel z Toskánska před italskou Napoleonovou armádou v roce 1811. Brandýs ho ale zaujal mnohem více a tak si jej zvolil za svého hlavní sídlo a odkoupil ho od Rakouské státní banky.
Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl VII. Praha a okolí.
Praha 1988, s. 118. pozn.
Leopold Salvátor (Leopold II.) se narodil ve Florencii jako druhorozený syn Ferdinanda III. (1769-1824) a Ludoviky dcery sicilského krále Ferdinanda I. Jejich prvorozený syn František (1794-1800) zemřel v dětském věku. Linie toskánských Habsburků byla v Itálii silně naturalizována a jejich život se odlišoval od způsobu života vídeňských příbuzných, což se projevovalo mnohem větší neformálností. Svědčí o tom mimo jiné i to, že dva příslušníci této větve - Jan (1852 - + ?) (Jan Orth)
a Leopold (1868 - 1935) (Leopold Wölfing), se vzdali práv arcivévodů a žili pod uvedenými občanskými jmény. Jan Orth zmizel se svou jachtou kdesi u břehů Jižní Ameriky a Leopold Wölfing žil převážně v Německu. O svém pozoruhodném životě publikoval několik knih, které vyšly i v češtině.
Leopold Salvátor, Leopold II. jakožto velkovévoda toskánský, se během své vlády věnoval hlavně hospodářským reformám země a kultivaci krajiny. Politicky stál Leopold II. na pozicích značně konzervativních, což vedlo k revoluci, která ho donutila k liberalizačním opatřením. Za pomoci rakouských vojsk Františka Josefa I. se udržel na trůně ještě několik let, opět se snažil zavést autoritativní vládu, ale další revoluce v roce 1859 ho smetla s trůnu s konečnou platností. Leopold II. abdikoval ve prospěch svého syna Ferdinanda IV. (1835-1908), ale ten se již vlády neujal a Toskánsko bylo sjednoceno s Itálií. Leopold prožil zbytek života v rakouském exilu, na českém zámku Ostrov nad Ohří, kde zároveň vykonával fukci starosty Hamanová cit. d. s. 247-248,
Wurzbach cit d. s. 324-326. pozn. , čímž dovedl do praxe známé heslo G. J. Caesara "raději v poslední vesnici první...".
Majetek toskánských Habsburků byl po smrti velkovévody Leopolda Salvatora
rozdělen. Nejstarší syn Ferdinand (1835 - 1908) zdědil Ostrov nad Ohří, prostřední Karel Salvator (1839 - 1892) statek Houšťka u Brandýsa a Brandýs připadl Ludvíkovi Salvatorovi (1847 - 1915). Nejmladším synem byl již zmíněný Jan Orth, který se veškerých nároků zřekl.
Ludvík Salvator
Hamanová cit. d. s. 255-256,
Wurzbach cit. d.s. 331 pozn.
byl vášnivým cestovatelem a přírodovědcem. Podnikal na své jachtě "Nixe" rozsáhlé plavby po Středozemním moři a sepsal několik desítek odborných knih. Ludvík Salvator udržoval korespondeci s řadou významných evropských osobností, mimo jiné i s Julesem Vernem, jemuž posloužil jako předloha pro románovou postavu Matyáš Sandorf.
Jeho nákladné koníčky však brandýské panství silně zadlužily. Před smrtí odkázal Ludvík Salvator Brandýs svému španělskému komorníkovi, ale testament nebyl uznán a posledním majitelem Brandýsa z rodu Habsburků se stal císař Karel, jemuž bylo po první světové válce bez náhrady konfiskováno.
Toskánští Habsburkové zanechali na území Čech dvě významné knižní sbírky, jejichž základy byly vytvořeny již v Toskánsku. Jednu v Ostrově nad Ohří, druhou v Brandýse. Ostrovská knihovna byla po roce 1918 převezena na další z habsburských zámků - Konopiště
. Archivy převzal Státní ústřední archiv. Srv. Gregorovičová, E. - Semotanová, E.: Italské Toskánsko na mapách a plánech 18. a 19. století. Z rodinného archivu toskánských Habsburků. Praha 1992, /katalog výstavy/. pozn. .
Na vytvoření této knihovny s výrazně italskými vlivy měl podíl pravděpodobně i Ferdinand III. von Toskana (1769 - 1824), ale hlavně jeho syn Leopold II. (1797 - 1870) a vnuk Ferdinad IV. (1835 - 1908). Do této sbírky byla včleněna také knihovna zetě Leopolda II., sicilského prince Františka hraběte von Trapani (1827 - 1892).
Knihovna zámku Ostrov obsahuje 4 089 svazků, z toho 219 starých tisků. Asi pětinu fondu tvoří německé knihy, ostatní jsou hlavně italské a francouzské
Jílková, Š.: Zámecká knihovna Konopiště. Diplomová práce, FF UK katedra knihovnictví, 1985, 103 s.
Mašek, P.: Schlo bibliothek Ostrov. In: Libri castellani. Böblingen 1992, S. 29, 46. (Katalog výstavy).
Mašek, P.: Konopiště. In: Handbuch der historischen Buchbestände. Schlo bibliotheken in Böhmen, Mähren un Schlesien. /v tisku/.
pozn. .
Brandýská knihovna je mnohem cennější sbírkou. Její historický základ byl opět stvořen ještě na území Toskány, nová část je nerozlučně spjata s životem Ludvíka Salvátora. Bohužel je knihovna poměrně chudá na provenienční označení svých majitelů. Knihovna nemá žádné jednotící exlibris, ani jiné označení. Na několika vazbách nalezneme krásná supralibros toskánských Habsburků, např. velkovévody Leopolda II., jehož prozrazuje královská koruna s písmeny "L II" umístěná na hedvábném přídeští ve zlaceném a kolorovaném květinovém oválu.
Na sametové vazbě zdobené zlacenými ornamenty, královskou korunou a textem: "A S.A.I.R. Maria Antonia Granduchessa di Toscana" nalezneme citované označení Leopoldovy druhé manželky Antonie (1814 -1898), dcery Františka I. krále Sicilského.
Další vesměs zlacená supralibros toskánských Habsburků nalezneme na několika italských tiscích z první poloviny 19. století. Celá řada knih je vevázána do zdobených, často sametových vazeb, což je mimochodem rys shodný s druhou toskánskou knihovnou v Ostrově nad Ohří.
Vedle toho jsou v některých knihách provenienční označení jiných sbírek, které do brandýské knihovny dostaly řízením osudu, např. vpisek "Ex libri Comiti Jo. Ma. Mazzuchelli". Hrabě Jean Maria Mazzuchelli (1707-1765) byl významným italským vědcem, spisovatelem a historikem literatury
Hoefer, J. Ch. F.: Nouvelle biographie générale. Paris 1861, XXXIV, s. 625-626. pozn.
.
Z knihovny bavorských vévodů, respektive větve Bayern-Sulzbach, pochází dílo Hieronyma Megisera: Annales Carinthiae, Leipzig 1612, které je ozdobeno velkým heraldickým supralibros.
Z dalších významných provenienčních stop cizích knihoven je možno zmínit ještě písmenné supralibros "M" s knížecí korunkou, které pochází z kynžvartských sbírek knížat Metternichů
Mašek, P.: Knižní sbírky na zámku Kynžvart. Sborník Západočeského muzea v Plzni. Historie XII. Plzeň, 1994, 112 s. pozn.
.
Vedle toho nalezneme v knihovně stopy po menších sbírkách, např. heraldické exlibris Johanna Gottloba von Quandt, saského obchodníka povýšeného do šlechtického stavu v roce 1820
Kneschke, E. H. Neues allgemeines Deutsches Adels-Lexicon.
Leipzig, 1859-1870, Bd. VII. s. 296/
pozn.
nebo exlibris rakouského šlechtického rodu von Pilati
Tamt. Bd. VII. s. . 148-149/.
pozn.
.
Na značném množství knih nalezneme osobní dedikace autorů či vydavatelů jednotlivým příslušníkům rodu toskánských Habsburků, zvláště Leopoldovi II. a Ludvíkovi Salvátorovi. Dedikace pocházejí od italských autorů z dob habsburské vlády v Toskánsku i z dob jejich rakouského a českého exilu, např. W. Sommer: Geschichte der Stadt Schlackenwerth, Schlackenwerth, 1866. Dedikace italských autorů ovšem neustaly ani po odchodu Habsburků z Toskánska, o čemž svědčí např. V. Sabatini: I vulcani dell Italia centrale, Roma 1900 nebo A. B. Archibald: Flora dell alto serelio, Lucca 1874.
Vedle rukopisných dedikací se místy setkáme i se zvlášť vytištěnými a zdobenými, zlacenými dedikačními listy, např. na díle: A. L. Hinckmann: Industrial - Atlas, Prag 1863.
V roce 1922 byla po konfiskaci brandýského zámku knihovna předána do majetku Národního muzea, stejně jako další sbírky na zámku umístěné. V letech 1949 - 1951 byl vypracován její lokální katalog.
V brandýské knihovně bylo obsaženo 5 novověkých rukopisů z 18. a 19. století. Každý rukopis je psán jiným jazykem. Italský je rukopis Orazioni Quotidiane negli Uffizi della S. Croce e della Spirito Santo, ed una Preghiera del Re alla SS Triade per se u sui popoli, 1818. Další rukopis je český, jde o sbírku modliteb, dále byl ve fondu rukopis německý, francouzský a Korán v turečtině. Tyto rukopisy jsou dnes součástí rukopisné sbírky Knihovny Národního muzea. Další rukopisný materiál získal Archiv Národního muzea.
Obdobně byly z fondu vyčleněny 2 prvotisky - B. von Breidenbach: Peregrinatio in Terram sanctam, Mainz, Erhard Reuwich [typis Petri Schofferi] 1486.
GW 5075; HC 3956; Goff B-1189; IBP 1240. pozn.
a H. de Schildiz: Speculum sacerdotum de tribus sacramentis principalibus, [Strasbourg, Johann Pruss circa 1484]
H 14518; Goff S-319; IBP 4947 pozn.
, který byl jako duplikát vyřazen z mnichovské královské knihovny.
Starých tisků, t.j. tisků vydaných do roku 1800, je v knihovně asi ke dvěma stovkám. Několik tisků počátku 16. století také převzala Knihovna Národního muzea do vlastního fondu. Z nich je z našeho pohledu nejzajímavější G. F. Poggio Bracciolini: Wie Hieronymus von Prag anhänger Johannis Hu durch das consilium zu Constenz für ein ketzer verurtailt ... worden ist, /Augsburg 1521/
Verzeichnis der im deutschen Sprachbereich erschienenen Druckes des XVI. Jahrhunderts. Stuttgart 1983 - . P 3861-3862. pozn.
. Celkem pocházejí ze 16. století asi dvě desítky tisků, ze 17. století cca tři desítky a asi 100 svazků bylo vytištěno v průběhu 18. století.
Mezi starými tisky výrazně dominují díla historická, např. dějiny Benátek - P. Morosini: Historia della Venetia, Venetia 1637, J. F. Le Bret: Staatsgeschichte der Republik Venedig, Leipzig, Riga 1769-1777 nebo B. Nani: Historia della republica Veneta, Venetia 1663. I další díla jsou zaměřena především na italské dějiny, např. G. Lucio: Memorie istoriele di Tragurio, Venetia 1674 nebo W. Lazius: Reipublicae Romanae in exteris,... Francofurti 1598. Výjimečně se setkáme s dějinami jiných zemí, např. Uher nebo Korutan. Jedním z mála bohemik mezi starými tisky je, vyjma zmíněného díla o Jeronýmovi Pražském, J. A. Komenského pražská edice Janua linguarum reserata z roku 1694
Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce 18. století. Praha 1939 - 1965. č. 4226/
Kneidl, Pravoslav: Zpráva o knihovně ze zámku Brandýs nad Labem. /nepublikovaný strojopis z počátku 60. let v oddělení zámeckých knihoven Knihovny Národního muzea/.
pozn.
.
Menší skupinka děl se týká dalších oblastí jižní Evropy a Balkánu, např. Srbska - F. Kanitz: Serbien, Leipzig 1868, Černé Hory - H. Stieglitz: Ein Besuch auf Montenegro, Stuttgart 1841 a Bosny - J. Roskiewicz: Bosnien und die Herzegovina, Leipzig, Wien 1868.
Henglin: Reisen in Nordost-Afrika, Braunschweig 1877. Menší skupinka knih je věnována přírodovědeckým, zoologickým a botanickým oborům. Je ovšem třeba počítat s tím, že knihovna mohla být v těchto oborech ochuzena při jejím převzetí Národním muzeem. Prokázáno je, že archeologické oddělení převzalo téměř 500 svazků archeologických knih, oddělení časopisů Knihovny Národního muzea převzalo periodika apod. Protože knihovna nebyla označena jednotným exlibris či razítkem, nelze již tyto části fondu v jednotlivých odděleních a složkách Národního muzea identifikovat.
Další skupina tisků je věnována historii, např. J. Lingard: A History of England, Paris 1826.
Přirozeně nalezneme ve fondu díla o dějinách a politice domu Habsburského - A. Schulte: Geschichte der Habsburger, Innsbruck 1887, F. X. Malcher: Herzog Albrecht, Wien, Leipzig 1894 aj. Poměrně málo publikací je překvapivě věnováno přímo problematice Toskánska.
V knihovně dominují díla jazykově italská, ale četné jsou také německé, francouzské a latinské tisky, v menším počtu nalezneme angličtinu a ojediněle i jiné jazyky, včetně češtiny, maďarštiny, slovinštiny, polštiny či ruštiny.
Na závěr je třeba se zmínit o četných publikacích Ludvíka Salvatora, vydávaných vesměs v Praze, z nichž v brandýské knihovně nalezneme: Eine Spaziertfahr im Golfe von Korinth, Prag 1876, Yacht-Reise in den Syrten, Prag 1874, Der Golf von Buccari-Porto-Ré, Prag 1871, Einige Worte über die Kaymenen, Prag 1875, Die Balearen, Leipzig 1869-1884, Um die Welt ohne zu Wollen, Prag 1881, Bizerta und seine Zukunft, Prag 1881 Santorin. Die Kaimeni - Inseln, Heidelberg 1867, Levkosia die Haptstadt von Cypern, Prag 1873, Feuilles volantes d Abazia, Paris 1887, Eine Blume aus dem goldenen Lande oder Los Angeles, Prag 1878, Die Karawanen-Strasse von Aegypt nach Syrien, Prag 1879, Panorama von Alexandrette, Prag 1901.